Adam Štech: Žyvot

Žyvot

Adam Štech se narodil v roce 1980 v Podbořanech. Absolvoval Střední uměleckou školu grafickou v Jihlavě (1999) a Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech profesorů Jiřího Sopka a Vladimíra Skrepla (2001 – 2008). V roce 2011 se stal laureátem 4. Ceny kritiky za mladou malbu udělované Sdružením výtvarných kritiků a teoretiků České republiky.
Autorský komentář: „Série obrazů výstavy Žyvot vznikala na přelomu let 14/15. Nejde o koncepčně oddělenou řadu obrazů. Prioritou bylo redukování formy a přirozenější náměty. Ačkoli stále vycházím i z digitálních koláží, čím dál častěji se předlohou stávají tzv. deníkové kresby s odkazy k mému osobnímu životu.“

„Znovuuvedení historické výtvarné ideje zanechává skličující dojem panoptikální pseudopřítomnosti a hraničí s porušením tabu“, píše Hans Belting ve své knize Konec dějin umění a má na mysli nejen fotografický soubor Historických portrétů od Cindy Sherman, ale celý komplex vazeb mezi současným a minulým uměním, včetně zneplatněných modelů historické vědy o umění. Dojem „panoptikální pseudopřítomnosti“ vzbuzují rovněž obrazy Adama Štecha. Vedle zobrazovacích schémat předmoderního umění se v jeho malbě již poměrně dlouho uplatňuje poznání specifické linie „picassovské malby“, kteroužto vzhledem k jejímu nadnárodnímu a globálnímu dosahu musíme chápat nejen jako výtvarný styl jednotlivce, ale jako široce sdílený a svého času dominantní kánon modernistického projevu, nesoucí v sobě étos rozevírání kultury novým podnětům v paradoxním sepětím s konzervativismem. S vírou v jistou dávku pochopení pro mé zjednodušení si dovoluji tvrdit, že každá kultura, která v první polovině minulého století upřela zrak k západnímu umění (a k jeho pařížskému centru), brzy dostala vlastního Picassa – autora nebo autory, v jejichž díle byl Picassův odkaz replikován a zároveň adaptován pro lokální podmínky. V českém prostředí se potvrzování této určující linie nejzřetelněji uskutečňovalo v díle Emila Filly.
O specifikách slovenské odrůdy picassovské malby bychom pak měli mluvit například u tvorby Kolomana Sokola. U dvou jmenovaných autorů je přitom zajímavé sledovat , že jakkoli bychom v duchu Beltingových úvah o konci dějepisných modelů mohli za dominancí těchto osobností udělat tlustou čáru (aniž bychom tím ale jejich dílo označili za staré železo), na našich dvou trzích s uměním je zřetelná tendence nadále oba stavět do středu výkladu uměleckých hodnot pro naši živou přítomnost. Ze zřetele bychom ji přitom neměli pustit pouze s poukazem na zpoždění tržního prostředí v reflexi uměleckých hodnot (násobeném provinčním charakterem a mnohaletým narušením kontinuity trhu), ale naopak zahrnout ji do úvah o rozporech v samém jádru našich kulturních identit jako potenciálně produktivní aspekt.
Adam Štech se pohybuje po hraně mezi distancí a fascinací. Systematická exploatace historického malířství u něj nevychází z potřeby dekonstrukce, ale z jakési frankensteinovské touhy po (re)konstrukci jeho těla. Štech nejspíše chce obstát v očích předchůdců (přesněji před vlastním vědomím o jejich mistrovství), nemůže však jednoduše malovat jako oni. Zřetelné švy na jeho obrazech, z procesuálního hlediska nezahlazované důsledky užívání koláží coby předloh / skic, jsou tak konstitutivními prvky, které demonstrují nemožnost zopakovat konkrétní vzorce v úplnosti, metaforičtěji vzato jizvy po sešívání tohoto těla, kterým znovu a znovu vytváří nevzhledné monstrum.
Jako tak trochu uvězněnému v interpretacích jeho tvorby coby hluboce osobní a prožitkové, nabízí se Štechovi picassovské a kvazikubistické replikace nejen jako ventil mimořádného malířského temperamentu, ale rovněž jako únikový východ z jakýchsi lidově vděčných dekadentních či „temných“ tendencí (jež zmiňuji právě proto, že pod ně Štechovu tvorbu zahrnula kurátorka Kristína Jarošová při příležitosti nedávné výstavy Figura Obskura v Bratislavě). Picassovská inspirace jako by za těchto okolností umožňovala vnímat jeho práci s větším nadhledem, dokonce jako určitý dravý humor mimo jiné i proto, že rovněž u jeho předchůdce byla drásavost řady figurálních obrazů spíše potměšilou hrou malíře, který si je vědom svého nadání a ojedinělého postavení.
V roce 2008 uspořádal konceptuální umělec a kurátor Václav Magid ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy přehlídku Současný český kubismus. Od velkého počtu českých umělců tehdy vybral práce vykazující alespoň základní kubi(sti)cké znaky o nečekaném návratu tohoto -ismu. Mnozí návštěvníci jeho mystifikaci s institucionálně parodickými rysy uvěřili. Zasvěcení se zase náramně pobavili na jejich účet. S odstupem několika roků můžeme říci, že v Čechách opravdu nastal návrat k zbytkovým ideálům a formám moderního umění. V malbě se s nimi ovšem setkáváme především na úrovni renesance slovníku avantgardní abstrakce. Vnímat Adama Štecha jako dalšího nemodernistického umělce by patrně bylo příliš smělé. Už pouze skutečnost, že často vychází z výtvarné tradice mnohem starší, naznačuje, že v jeho myšlení hraje zásadní roli spíše postmoderní pocit svobody, s níž se může obrátit kamkoliv a vzít si tam, co chce, pokud tomu dokáže čelit. Tento dovětek jako by přitom určoval výjimečnost jeho postavení na české umělecké scéně.
Adam Štech dokáže čelit minulosti vlastním malířským přednesem, nekulhá za svými vzory a přitom nás (a sám sebe) vystavuje onomu „skličujícímu dojmu“ nevhodnosti, pociťovanému tváří v tvář výrazu tak blízkému známým veličinám. Napětí vznikající mezi jeho malířskými schopnostmi a jejich uplatňováním zdánlivě nepůvodním způsobem, nám tak nabízí potenciál zažívat podstatu (a případně racionálně sledovat pozadí) našeho vztahu k opakování, které je sice společensky přípustné, ale možná ne až tak vítané, nebo naopak vítané, ale už ne reflektované.“ (z textu Jiřího Ptáčka 2014)

Více informací o autorovi: http://www.artlist.cz/adam-stech-5490/