Chléb, hry a umění

Jaké je místo umění v dnešní společnosti? Jaké je místo umění na malém městě? Jaké místo má v Třinci? Opravdu zde platí hierarchie: werk, hokej a někde vzadu umění? Je také možné, že umění v takovém žebříčku nefiguruje vůbec. Potřebuje vůbec „běžný člověk“ umění ve svém životě? A jestli ano, má být umění pro konzumenta jen bezproblémovou formou zábavy, odpočinku, pastvou pro oči? Ne, umění se má, kromě toho, že vyvolává emoce, navádí k přemýšlení atd., vydávat cestou snahy o změny, i kdyby mělo jít jen o změny v mikro měřítku. Velká část umělců se ve své tvorbě – z hlediska vlastní kariéry pravděpodobně správně – bojí zaujmout jasný postoj k sociálním či politickým otázkám. Kromě toho, velká část umělců doufá, že vytvoří dílo nadčasové a sociální problémy a politika procházejí neustálou proměnou. Nicméně někteří mají důvod se tímto směrem vydávat. Proto, i když má umění tak omezený dopad na společenský i politický život, věřím, že to stojí za to zkusit a tvořit dílo, které by přispělo ke změnám, i kdyby se to mělo týkat, jak už bylo řečeno výše, „jen“ jakési mikro škály. Umění je často na vrcholu jevů, které definují nové trendy a módu. Pokud umělci zpracovávají nejrůznější důležité společenské otázky, může se pak tento fenomén podobat semínku zasazenému do půdy – může začít klíčit.

Výstava Chléb, hry a umění, spíš než předkládat hotová řešení či recepty na danou situaci, má raději pokládat otázky vedoucí k zamyšlení a k rozpoutání diskuse o daném problému. Prezentováno bude umění, které se doslovně vztahuje k zobrazení témat her a chleba, ale pod prvním plánem či za povrchním vnímáním nabízí skryté významové vrstvy a různé úhly pohledu – vážné i humorné. Otevře se nám široké spektrum možností výkladů a rovin. Chléb – v Třinci jako paralela werku – práce, nesymbolizující jen konečnou obživu – potravu, ale i výdělek, mzdu   a její hodnotu. Mít práci se ne vždy musí rovnat tomu mít, co jíst. Jsou různé druhy chleba i práce. Jakým způsobem může pohlížet dělník na umělce a naopak? Chybí vzájemný respekt? A co v případě, že je dělník umělcem či umělec dělníkem jako to bylo např. u místních umělců Adamuse, Štafy či Wojnara? Je umění na piedestalu? Měli by se umělci „snižovat k lidu“? Umění má vrhat světlo na skutečnosti z nového úhlu pohledu. Představa, že se umělci budou stále opakovat, vzývat stereotypy a konvenční myšlení širokého obecenstva, aby se mu tak zavděčili, je pro umění vydávání se nesprávným směrem nebo je tato představa dobře naplňována většinou komerčně úspěšným uměním. Existuje také tendence definovat význam uměleckého díla nikoli na základě jeho duchovního či emočního obsahu, nýbrž podle ceny, jakou má na trhu. A jak je to s podporou umění? Má si umění na sebe samo vydělat nebo má být dotováno? Jsou dotace podmínkou základní kulturnosti dané společenské komunity? Jenže jak je zaručeno, že bude dotace smysluplně udělena a následovně dobře využita? Co je zárukou kvality?

Jiný úhel pohledu či jiné napětí nám může poskytnout vzpomínka na dobu nedávno minulou, kdy bylo možné použít sousloví Chléb, hry a umění jako jeden z nástrojů propagandy. Umění tehdy hrálo důležitou roli, ale bylo to jen kvůli tomu, že v něm tehdejší představitelé moci viděli nástroj politického vzdělávání a zušlechťování socialistického člověka. Vezměme si „čtyřprocentní zákon“** a stovky děl, které díky němu vznikly jen velmi nedávno. Umění tak v tomto případě bylo druhou stranou té samé mince jako Chléb a hry – jen přidaná hodnota/nástroj propagandy. Role sportu v tomto směru je také známá a objevuje se v různých podobách stále.

Výstava by se měla dotýkat vážných témat jako paměť, minulost, propaganda, recyklace, na druhou stranu by součástí Chleba, her a umění měla být také zábava a diváci se tak budou moci setkat s humorem, absurditou či ironií.

* „běžný člověk“ – statistiky mluví jasně – o umění se aktivně zajímají v průměru čtyři procenta české populace. Výraz běžný člověk zde používám pro 96 procent populace, která se o umění aktivně nezajímá.                                                             (Kesner, L. (2005). Marketing a management muzeí a památek. Praha, Grada)

** „čtyřprocentní zákon“ – zákon vznikl v roce 1965 a nejde ho spojovat jen s minulým režimem. Podobně se zachovala většina západních států, které v tom i dále pokračují. Vznikala tak díla, jež tvořily estetické dominanty ve veřejném prostoru vznikajících sídlišť, poliklinik, obchodních domů, výrobních podniků, administrativních a správních budov.                                                                                                                                  (Pavel Karous, autor projektu Vetřelci a volavky zabývajícím se normalizačními sochami a plastikami)