Ladislava Gažiová: Konec výstavy

Ladislava Gažiová se narodila v roce 1981 ve Spišské Nové Vsi na Slovensku. Studovala na košické Fakultě umění v ateliéru Malby Adama Szantpetéryho (2000-2002), na pražské AVU v ateliéru Malby II Vladimíra Skrepla (2002-2003) a na pražské VŠUP v ateliéru konceptuálním a intermediálním Jiřího Davida (2003-2008). Je finalistkou The Sovereign European Art Prize, (Londýn, 2007) a laureátkou Ceny Kritiky (Praha, 2008). Zabývá se malbou. Žije a pracuje v Praze.

Výstava Ladislavy Gažiové s názvem Konec výstavy pracuje s tématem postkoloniálního vnímání umění ve vztahu západ-východ a sebeidentifikaci člověka skrze kulturu obecně. Expozice je tvořená site-specific istalací z obrazů, kde malba expanduje z plátna na stěny galerie. Stěžejním námětem objevujícím se na výstavě je symbol zrezlého vlnitého plechu, který slouží jako metafora odkazující k sociálně vyloučeným regionům, ke slumům a ke stavebním prvkům chudinského obydlí. Instalace je divákovi nabízená ve formě zdánlivě nekompletní nebo ukončené a částečně vyklizené výstavy. Jde o iluzivní hru, která sebekriticky reflektuje umělecké projekty, plytce využívající politickou tématiku ke svým estetickým účelům.

Ladislava Gažiová, původem Slovenka žijící dlouhodobě v Praze, je originální umělkyně, která ve svém díle spojuje kulturu několika prostředí – postkonceptuálního umění, streetartové scény a romského etnika. Gažiová kombinuje techniku šablon přestříkávaných na obraz s podkladovou malbou. Zdobnost využívaná v ranějších dílech vychází z tvarosloví graffiti. Pro Gažiovou je důležité navodit ve svých obrazech atmosféru pocitu, jež se často pojí s nějakým reálným motivem, např. předmětem, figurou nebo prostředím. Emoce vystupující z obrazu jsou lehce přenositelné na diváka, jelikož témata, kterých se tato mladá umělkyně dotýká, jsou transformací obecně lidských postojů a zkušeností. Své postavy umísťuje do naznačeného prostředí místnosti nebo přírody, aniž by tuto prostorovou ukotvenost zcela dovyslovila. Naznačené předměty symbolizující komunikaci – stůl, krabice, antény nebo dráty – se vyskytují téměř ve všech malbách. Velkou pozornost vždy věnuje vizuálnímu přetvoření pocitu plynoucího ze zobrazených motivů, tedy barevnosti a tvarů. Její pracovní technika blízce komunikuje se zvoleným obsahem. Gažiová ráda expanduje z plátna obrazu na stěnu, čímž dosahuje většího „zabydlení se“ své výstavy v daném místě, a návštěvníkovi expozice tak přímo evokuje svou bezprostřední přítomnost. Její malby na zeď nejsou samoúčelným gestem revolty či kritiky galerie uvnitř galerie, nýbrž způsob navození určité emoce. Jinak působí zavěšený obraz, jinak nasprejovaná velká plocha zdi nebo malba na papíru. Tato umělkyně stále aktivně pokračuje ve své tvorbě a posunuje svůj hřejivý, a přesto posmutnělý, výtvarný výraz do neprozkoumaných směrů.

(z textu Markéty Kubačákové, 2010)

Sociálněpolitická témata jsou patrná na první pohled: motivy teroristických útoků, rasová a genderová problematika, vraždy a sebevraždy. Ponuré výjevy jsou odlehčeny odkazy k popkultuře a poetickým charakterem malby. Gažiová používá graffiti techniku a šablonu na přírodní plátno, které nechává působit syrovou strukturou bez malby. Narativnost maleb připomíná krátkou a přesnou lidovou písničku, inspiraci estetikou a ornamentalismem romských komunit východního Slovenska. Gažiová sama hudbu aktivně provozuje, hraje na bicí ve dvou kapelách. Pregnantní a hotový umělecký projev Ladislavy Gažiové je samozřejmý a výrazný, přestože se podobá bezprostřední a spontánní práci, záznamům. Ať už její díla interpretujeme lyricky či sociálně, mají svou vlastní pravdu. Nabízejí pochopení stejně, jako mu unikají. Jak říkal Adorno, díla hovoří jako víly v pohádkách: chceš něco nepodmíněného, máš to mít, ale nepoznáš to. Divák je do obrazů vtažen; komunikace s nimi je zásadnější než jejich interpretace. Důležité jsou pocity.

(z textu Lenky Lindaurové, 2009)