Malba II, Fakulta umění OU: Poetika prostoru

Název výstavy jsme si s Tomášem Knoflíčkem vypůjčili z knihy Gastona Bachelarda Poetika prostoru (La Poétique de l´Espace, 1957), která je přesvědčivou výpravou do hlubin významů prostoru. Dům či prostor je pro něho typickým fenomenologickým objektem, kde se „ztělesňuje a zosobňuje“ osobní zkušenost skrze poetickou nadvládu. Jeho koncept „topoanalýzy“ se opírá o systematické psychologické zkoumání prostorů našich životů. Dům, nejintimnější ze všech prostorů, je ochráncem denního snění a proto je pro Bachelarda pochopení domu či jednotlivých prostorů i způsobem, jak pochopit lidskou duši. V této fenomenologické nadsázce můžeme spatřit důsledné konstatování: Obraz předchází vědomé myšlení.

Výstava pěti studentů FU OU ateliéru Malby II je nahlédnutím do způsobu, jak je téma prostoru stále variabilním a otevřeným problémem. Mohli bychom říct, že jde o rozšířené pole významů – v rovině médií a obsahu. Všichni autoři jsou si plně vědomi těchto vztahů. Jejich postupy jsou silně individuální, plné otázek a imaginací. Citlivě reagují na problematiku postkonceptuálních strategií. Vystavujícím autorům nelze upřít zásadní emoční vklad, který není kalkulem či vyumělkovaným sdělením, ale upřímnou výpovědí. Všichni jsou bez výjimky ukotveni v osobním názoru na problematiku výtvarného díla.

Lukáš Kovačík nachází cestu v imaginativních prostorech, které odkazují na problematiku tělesnosti ve vztazích makro a mikro světů. Hledá vesmír těchto „realit“ a přisuzuje jim duální nevyhnutelnost. Jeho formy a kompoziční schémata jsou otevřené, navazují na surrealistické cítění, ale s jasným a bohatě strukturovaným výtvarným názorem. Nejde mu o „snovost“ či podvědomé archetypické formy. Intersubjektivním pohledem hledá vztah s „objektivním“ světem. Autorův jazyk je vybudován na estetice minulosti, volně přechází mezi významy a vytváří „otevřenou strukturu“ jako architektonický prostor. Architektura (imaginace), prostor, tělesnost vnitřní a vnější se setkávají ve virtuální „realitě“. Jeho koláže jsou díla, která vyznávají princip rozšířeného pole vědomí různých virtuálních realit. Mohl bych říct, že jde o aktuální a současnou představivost.

Lenka Liberdová je vyzrálou a citlivou malířkou. Své chápání prostoru vztahuje k „retroformám“ brutalistní a technicistní architektury minulosti. Tuto typologii dál zkoumá a přetváří skrze analytickou kresbu do lyrických celků, či krajin. Její plátna mají vytříbený kolorit, jenž formálně odkazuje k lyrické abstrakci. Lineární a plošné v obraze je duálním formálním znakem autorky. Její obrazy jsou veskrze dualitou, proměňují reálné (jako východisko) v něco duchovního. Vycházejí z osobní interiority, která inklinuje k zprostředkování makrokosmu v obraze.

Šárka Nahodilová buduje svou výtvarnou řeč skrze geometrické tvary. Je to svět geometrie, minimalismu a rigidních forem. Její díla jsou komentářem k fyzickému a konkrétnímu prostoru či architektuře. Autorčiny kompozice (odkaz na modernistickou a konstruktivistickou minulost je zřejmý) jsou repetitivním budováním otevřených abstraktních struktur. Jedná se o ucelený výtvarný názor, který mluví abstraktní a geometrickou řečí. Díla jsou haptická a bohatě materiálová, mají velký potenciál stát se zároveň objekty s duchovním poselstvím. Od diváka duchovní sdílení přímo vyžaduje (jak je to ostatně i v tradici minimal artu).

Tereza Obšivačová pracuje v postminimalisticky přetvořené znakové řeči. Linie a čas, zápis a naznačení, je minimální ve formě, ale výrazné v pocitovém, subjektivním náhledu na témata jakými jsou prostor, krajina či čas. Zcela jednoduchým principem pohybu a v pohybujícím se dopravním prostředku zaznamenává čas a prostor. Zůstává záznam prostoru, protože čas je již neidentickou a minulou fázi života. Záznam – kresba však není definitivní – umrtvená. Obrací se k formám a významům tak, jako by chtěla popřít lidskou nevyhnutelnost směřující k smrti. Vytváří topografií míst, situací a latentních podvědomých struktur, které jsou za všech okolností apoteózou tělesnosti, jako nedílné součásti lidského „Bytí“.

Klára Vincourová se důsledně drží média malby. Její malby interiérů jsou systematickým i psychologickým zkoumáním prostorů jejího intimního života. Vědomě či ne, odkrývá psychoanalytickou metodou své vlastní „Já“. Její obrazy interiérů jsou mnohdy přesvětleny, jsou valérově nekompaktní. Vyznávají ostrost a radikalitu světla a stínu. Vše spěje k otevření vlastních regresivních pocitů. Jsou to díla, která postrádají melancholií, jsou čitelná ale i velmi tajemná. Toto tajemství je skryto za obrazem, za divadelní oponou.

František Kowolowski

17. 8. 2015