Lasotová Dáša

Dáša Lasotová se narodila 15. září 1951 v Ostravě, od roku 1961 žila v Třinci. Vzdělání získala na Pedagogické fakultě v Ostravě, kde v roce 1973 vystudovala učitelské obory jazyk český a výtvarná výchova. Vzápětí nastoupila jako učitelka na základní školu v Třinci. Brzy se začala seznamovat s umělci žijícími v Třinci – Janem Wojnarem, Karlem Adamusem, pak také s Jiřím Valochem a Gertou Pospíšilovou – a poznávat konceptuální tendence v umění. V roce 1978 se provdala za výtvarníka Milana Lasotu. V polovině 80. let se s rodinou přestěhovala do Vřesiny u Bílovce, vyučovala nejprve na SOŠ v Ostravě a od roku 1991 na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity, kde se zaměřovala na didaktiku výtvarné výchovy a zprostředkování umění, především konceptuálních tendencí. V roce 2003 získala ve svém oboru doktorský titul. Pro Dášu Lasotovou je dominantní právě pedagogická činnost, také se soustavně teoreticky a publikačně zabývá dílem jiných výtvarníků, především tzv. Slezských konceptualistů. Volné tvorbě se věnuje od dob studií – ne intenzivně, ale trvale.

Dílo Dáši Lasotové představuje od počátku osobitou, kvalitní součást konceptuálního myšlení na severní Moravě s mnohem větším přesahem. První iniciací bylo setkání s tvorbou Jana Wojnara, dávno, v sedmdesátých letech. Již tehdy se ale záměrně vyhraňovala proti jeho analytické, ryze pojmové re exi v mysli diváka lyričtější výtvarnou artikulací, nejpravděpodobněji jako přirozené vnímání genderové odlišnosti (i když tehdy u nás ani ve sféře neo ciálního umění ještě nebyla příliš vnímána). Většinou to bylo v jejím sepětí s přírodními prvky, jež od začátku spojovala nejčastěji s verbalizovaným textem. Tehdy to byly třeba větvičky, které se stávaly součástí celkové artikulace díla, v minulých letech třeba postupně opadající listy určitého stromu v její zahradě či jejich květy…

Zároveň se díky trvalému zájmu o snad nejstriktnější básnickou formu – japonské haiku – propracovala k jeho různým ryze vizuálním výtvarným parafrázím, naposledy v krásných, barevně diferencovaných akvarelech, v nichž tři verše „nahradila“ třemi barevně odlišenými barevnými plochami. A to byl také počátek zájmu o podobně subtilní, akvarelovými skvrnkami rozlišenou formu čtverce, reprezentující škálu od sestav několika geometrických ploch až po autorčinu originální podobu jediné barevné plochy monochromu. Také tuto umělkyni tedy fascinovala také tato nejzákladnější, archetypová forma, ikonická od počátků moderního umění (příklad nejsymptomatičtější – Kazimir Malevič). Ale také tudy pak vedla již cesta k serielnímu řazení geometrických útvarů, toto téma přineslo jako nový problém geometrické umění šedesátých a sedmdesátých let (v Americe minimal art, v Evropě neokonstruktivní tendence s výstavami přímo pojmenovanými „prinzip seriell“…). Ovšem v souladu s naturelem umělkyně to vše opět aktuálně, „po svém“, individuálně artikuluje akvarelovými záznamy „od ruky“. Postupně se objevily i vnitřně barevně subtilně rozlišené soustředné akvarelové kruhové plochy. A maximum individuálního vztahu, to re ektují skutečné náznaky forem jejích oblíbených hokkaido, opět spjatých se zájmem o východní kultury a jejich jedinečné rozdíly od kultury naší.

Časovost byla u Dáši Lasotové přítomna od počátku především ve vztahování se k různým proměnlivým fenoménům. Ovšem exemplárně, zase s evidentním osobním vztahem, to bylo při použití nepoužitých fotogra ckých papírů svého otce, když se dožila stejného věku jako on. Nechala je „exponovat“ pouze plynutím času. Nyní, kdy se dožila věku         své matky, vytvořila svoje lapidární geometrické formy akvarelem opět na další sady do té doby zabalených fotogra ckých papírů. Jakmile je rozbalila a přetřela mokrou barvou, začaly se také stále proměňovat. A postupně logicky tedy vznikalo dílo, tvořené vztahem dvou listů: na jednom je fotogra cká kopie jedné z počátečních fází, vedle ní vidíme momentální stav tohoto postupně, ale nezadržitelně tmavnoucího původního fotogra ckého papíru. Vlastní proměny v čase i vztah       s původní podobou lapidárního, skoro minimalistického záznamu se tak stal opět jejím akcentovaným tématem.