Tomáš Džadoň: “sme ti na ťarchu”
Džadoň je známý hlavně díky svým projektům, jež se vypořádávají především s dědictvím sídlištní zástavby a reinterpretacemi architektury socialistického Československa.
Tomáš Džadoň se narodil v roce 1981 v Popradě. Žije a pracuje v Praze. Slovenský výtvarný umělec, absolvent Akademie výtvarných umění v Praze, doktorand na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, vítěz Essl Award 2007, finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého 2009, finalista Ceny Oskara Čepana 2012, laureát ceny Tatra Banky Mladý tvorca 2012.
Džadoň je známý hlavně díky svým projektům, jež se vypořádávají především s dědictvím sídlištní zástavby a reinterpretacemi architektury socialistického Československa. Často konfrontuje nebo mísí panelákovou architekturu s lidovou tradicí dřevěnic. Pro Džadoně je důležité prožívání doby současné i vzpomínek. Ve své tvorbě překonává vlastní pocity vykořeněnosti. Jeho architektonické objekty odkazují na historicko-politické změny postkomunistické střední Evropy a kladou si otázky spojené s hledáním vlastní identity ve vztahu k tradici, ať už k té starší či nedávno minulé. Na začátku října letošního roku v Košicích korunoval svou architektonickou tvorbu realizací dlouhodobého projektu Památník lidové architektury. V tomto výjimečném počinu na střechu jednoho z košických panelových domů postavil 3 roubené chalupy. Je jedním ze zakladatelů Verejného podstavca – platformy pro svobodné ideje ve veřejném prostoru. Snahou této platformy je využít opuštěné podstavce, náměstí na prezentaci současného umění a vznik Dočasné Autonómní Zóny umění (D.A.Z) – prostor skutečně svobodný a solidární.
Autor o své tvorbě: „Od roku 2007 sa intenzívnej venujem sochárskej objektovej tvorbe resp. tvorbe v priestore s dôrazom na fyzický zážitok pre diváka. Jeho prítomnosť v mojich inštaláciách je kľúčová a svojimi objektami a inštaláciami sa snažím o jeho zneistenie. Vychádzam z vlastnej osobnej skúsenosti, kedy detstvo mi oddelil rok 1989 a vyrastal som už v otvorenej spoločnosti „mečiarovského“ kapitalizmu. Vzhľadom na túto bipolárnu životnú skúsenosť, ktorú považujem za jednu z najhodnotnejšch, mám problematický vzťah k vlastnej minulosti. Podstatný bol pre mňa pojem tradícia, ktoré si komunizmus svojsky preložil ako folklór a zdegradoval ho na folklórne slávnosti, spevy a tance a tým ho dokonale zmrazil. Prácou s ľudovou architektúrou (Tradičný karaván 2006, Pamätník ľudovej architektúry 2006-2013) alebo socialistickou ikonou -panelákom- budujem si vlastný pohľad na súčasnosť. Neodmietaním minulosti ale práve naopak, prihlásením sa k nej ako k niečomu čo k nám patrí je jedným zo spôsobov ako sa stať tými kým chceme.“